Sbal prachy a vypadni

Existuje cirka deset způsobů, kterak převést účinně na plátno dialog dvou lidí. Osvědčenou a dnes malinko opotřebovanou formuli (i) záběr / protizáběr lze šikovně obohatit (ii) o prostřihy na postavy z profilu (Kawasakiho růže), popř. se nabízí (iii) oživit fádní konverzační scénu rotací kamery v rozmezí šedesáti stupňů mezi tvářemi obou hovořících (Vicky Cristina Barcelona), přičemž ona rafinovanost spočívá v tom, že se tím vyhneme střihu. Kromě toho můžeme (iv) kamerou kroužiti kolem do hovoru zabraných hrdinů (TDK), což patrně shledáme za progresivnější postup než (v) rozestavět postavy u stolu a zabírat jen z jedné strany. Zmiňovaný pátý postup vyobcovává diváka mimo dění a navrací kinematografii k malířství, k jedné dominantní perspektivě, zatímco čtvrtý postup je symetričtější, vzdušnější, filmu vlastnější a více pozornější k divákovi, protože jej umísťuje všude po scéně. Co tu máme dále? Andreje Tarkovského, který kladl (vi) postavy při rozhovorech do jednoho záběru, obličeji nasměrovanými od sebe, jak to známe z Andreje Rubleva a Stalkera, zalaškoval si s tím i Spielberg při objetí Cruise a S. Morton v Minority Report. Připomeňme, že tím Tarkovskij nemínil trapně podtrhávat komunikační bariéry; šlo mu o osobité výrazové prostředky, které mu byly nástrojem poznání reality a osvojením světa, protože pouze tehdy, má-li režisér svůj vlastní pohled na věci, stává se z něj filosof a umělec a z filmu umělecké dílo. Za další možno při dialogu (vii) natěsnat celičký herecký ansámbl k sobě do jednoho záběru, (viii) užít splitscreenu (a vtipně zrušit polyekranovou iluzi tím, že se vzdálené postavy při meziměstském telefonním hovoru vzdor dělící čáře začnou mlátit po hlavě jako v Haunted World of El Superbeasto), anebo (ix) provést syntézu výše uvedeného ve filmech řízených pravidly intermediality, která je založena na vzájemných kolizích, průnicích a transformacích mediálních forem (nikoliv na jejich bezproblémovém soužití, jako je tomu v případě multimediality). Ritchie rozšířil už tak bohatou abecedu dialogu pastišem sovětské filmové avantgardy o další zbrusu novou fintu: (x) při dialogu se drží formule záběr / protizáběr, ale jednu postavu bere často v detailu zblízka a druhou zdálky, parafrázujíc tím heroizující podhled a k němu opoziční nadhled, poněvadž postava blíže se zdá být autoritativnější, naproti tomu postava v dálce subtilnější a co nevidět bez života. (11.09.2010)

Nenechám se opít režijní stylizací, kterou Ritchie používá ve svých flmech. Netvrdím že by byla špatná, jen není tak nadprůměrná jak se o ní tvrdí a scénář je také slaboučký. Žádným filmem mě ještě Ritchie nepřesvědčil a neurval si ode mě čtvrtou hvězdu. Jeho Snatch je na podobné úrovni jako Lock, Stock and Two Smoking Barrels takže také za tři. (22.03.2009)

Vyčínanie štyroch vypečených gangsterských skupín v originálnom scenáristickom a režijnom pojatí, ktoré odštartovalo vlnu nového subžánru. Trochu previnilo dávam iba štyri hviezdy filmu, ktorý má neotrasiteľné miesto v zlatom fonde gangsteriek. Vidieť ho v roku 1998, pred Snatchom, ktorý je naozaj ešte viacej vypiplaný, plný počet by bol jasný. (14.09.2011)

Čistě britská práce s detailně propracovaným scénářem, spoustou režisérských nápadů (opuštění karetního ringu, pijatika v tátově baru) a nádherně překombinovaným koncem. To slovo, které hledáte je: „Díky, Guyi!“ Vězte, že nebylo moudré filmového debutanta Vinnieho rozohnit ani v jeho předchozí kariéře, neboť se pak váš návrat z nemocnice mohl krýt s termínem vyblednutí vašeho opálení.. (01.09.2008)

Ritchie točí přesně ten typ filmů, kterých je zatraceně málo a právě kvůli tomu jeho filmy žeru. Černý humor, osobitý styl vyprávění a úžasný scénář se (hlavně) slovními přestřelkami. Taková směsice charakterů se jen tak nevidí a i když se mi Snatch. líbil víc, tohle je též velmi solidní podívaná. [Přesná stopáž: 103 min] (20.06.2007)